Kde začíná skutečný příběh solfeggia?

Kořeny názvu nás vedou přibližně do 11. století k italskému hudebnímu teoretikovi Guidovi z Arezza. Jeho cílem nebylo vytvořit žádný léčebný systém, ale usnadnit mnichům výuku zpěvu.

Pro zapamatování jednotlivých stupňů použil části latinského hymnu k Janu Křtiteli Ut queant laxis. Začátky jednotlivých veršů daly vzniknout slabikám:

UT – RE – MI – FA – SOL – LA

Právě odtud se později vyvinula evropská solmizace a dnešní známé do–re–mi–fa–sol–la–si. Historické prameny ukazují, že Guido pracoval s hexachordem a relativními vztahy mezi tóny, nikoli s pevnými frekvencemi vyjádřenými v hertzech. V této době nebylo přesné frekvenční měření ani možné. 

Středověké UT nebylo automaticky 396 Hz, RE 417 Hz ani MI 528 Hz. Solmizační slabiky původně pomáhaly určit postavení tónů vůči sobě. Navíc neexistoval dnešní jednotný základní koncertní tón. I v mnohem pozdější evropské hudbě se absolutní výška ladění mezi městy a obdobími výrazně lišila. Dnešní mezinárodní referenční tón A4 = 440 Hz je definován normou ISO 16.

Hudba v této době fungovala na základě znalostí, vjemu a pocitu. 

A co Pythagoras?

Do příběhu vzniku Solfegiio frekvencí bývá často přidáván také Pythagoras. Jeho jméno je s hudební matematikou skutečně spojeno, ale trochu jinak.

Pythagorejská hudební tradice pracovala především s poměry tónů. Oktáva odpovídá poměru 2 : 1, kvinta 3 : 2 a kvarta 4 : 3. Jde tedy o matematické vztahy mezi výškami tónů, nikoli o redukování číslic konkrétních frekvencí.

Spojení moderních Solfeggio frekvencí s „pythagorejskou redukcí“ tedy patří spíše do oblasti numerologie inspirované pythagorejskou tradicí než do historické pythagorejské akustiky.

Kdy tedy vznikly dnešní Solfeggio frekvence?

Moderní matemetický příběh začíná až ve 20. století.

Americký naturopat a bylinkář Joseph Puleo popisoval, že se v 70. letech začal zabývat číselnými vzorci ukrytými v biblické Knize Numeri. Z čísel veršů vytvořil pomocí numerologického sčítání číslic šest hodnot:

396 – 417 – 528 – 639 – 741 – 852

Systém se dostal k širší veřejnosti zejména prostřednictvím knihy Healing Codes for the Biological Apocalypse, kterou Joseph Puleo vydal společně s Leonardem G. Horowitzem v roce 1999.

Právě těchto šest čísel tvoří původní jádro moderního systému.

Jak byly frekvence vypočítány?

Slovo „vypočítány“ je zde potřeba používat opatrně. Nešlo o akustický výpočet vycházející z délky struny, rychlosti zvuku nebo fyzikální rezonance.

Šlo o numerologickou konstrukci.

Puleo pracoval se sedmou kapitolou biblické Knihy Numeri, kde se opakuje struktura obětin jednotlivých izraelských kmenů. Čísla veršů redukoval součtem číslic na jednociferné hodnoty.

Například:

12 → 1 + 2 = 3
18 → 1 + 8 = 9
24 → 2 + 4 = 6

Vznikne tedy 3–9–6 → 396.

Další řada:

13 → 1 + 3 = 4
19 → 1 + 9 = 10 → 1 + 0 = 1
25 → 2 + 5 = 7

Výsledkem je 417.

Stejným způsobem pokračují další skupiny:

14, 20, 26 → 528

15, 21, 27 → 639

16, 22, 28 → 741

17, 23, 29 → 852

Tento opakující se vzorec je základem šesti Puleových čísel. Jeho moderní zastánci tento postup stále uvádějí jako původ Solfeggio řady.

Proč se stále opakují čísla 3, 6 a 9?

Kolem Solfeggio frekvencí je často zdůrazňována zvláštní role čísel 3, 6 a 9.

Při sečtení číslic skutečně dostáváme:

396 → 3 + 9 + 6 = 18 → 9

417 → 4 + 1 + 7 = 12 → 3

528 → 5 + 2 + 8 = 15 → 6

639 → 6 + 3 + 9 = 18 → 9

741 → 7 + 4 + 1 = 12 → 3

852 → 8 + 5 + 2 = 15 → 6

V numerologickém pojetí se tedy stále střídá trojice 3–6–9.

Právě tato matematická symetrie významně přispěla k pozdějšímu esoterickému rozvoji systému.

Od šesti frekvencí k dnešním devíti

Původní Puleův systém obsahoval šest hodnot:

396, 417, 528, 639, 741 a 852 Hz.

Později soundhealingová komunita doplnila další tři:

174 Hz, 285 Hz a 963 Hz.

Vznikla tak dnešní známá devítičlenná řada:

174 – 285 – 396 – 417 – 528 – 639 – 741 – 852 – 963 Hz

Tyto tři přidané frekvence nebyly součástí původního Puleova biblického odvození.

Zajímavá je číselná symetrie rozšířeného systému. Frekvence lze rozdělit například do skupin:

174 – 417 – 741

285 – 528 – 852

396 – 639 – 963

V každé skupině se pouze mění pořadí stejných číslic.

Právě podobné matematické vztahy umožnily kolem Solfeggio systému postupně vytvořit rozsáhlou numerologickou symboliku.

Moderní význam jednotlivých Solfeggio frekvencí

Během posledních desetiletí se jednotlivým frekvencím začaly přiřazovat emocionální, spirituální a energetické významy.

Je však důležité vědět, že neexistuje jedna historicky závazná tabulka. Zejména přiřazování čaker, barev nebo orgánů vznikalo postupně a mezi jednotlivými školami muzikoterapie a wellbeingu se liší. Nejvíce se se Solfeggio frekvencemi pracuje v energetickém poli člověka a využívá se také jejich zvukový benefit. 

Nejčastěji se dnes setkáme s tímto pojetím:

Například 528 Hz se stala známou jako „Love Frequency“ nebo „Miracle Frequency“ a bývá spojována také s tvrzením o opravě DNA. 

Solfeggio ladička nebo křišťálová mísa?

Pokud máme například terapeutickou ladičku 528 Hz a křišťálovou mísu 528 Hz, obě mohou mít stejnou základní frekvenci.

Zvukový zážitek však stejný nebude, pocitově to budou dva úplně odlišné zvuky. Frekvence říká pouze to, kolikrát za sekundu proběhne perioda kmitání. Neříká nic o hlasitosti, délce zvuku, barvě tónu, množství vyšších složek ani o tom, jak se zvuk šíří prostorem.

Akusticky je tón kvalitní ladičky po odeznění prvotního úderu velmi výrazně tvořen její základní frekvencí.

U zpívajících mís je spektrum mnohem složitější. Experimentální měření například ukázalo vedle základní frekvence několik dalších výrazných frekvenčních složek. Právě díky tomu zní mísa tak prostorově a „živě“.

Jedna forma není účinnější než druhá. Každá se hodí na něco jiného. 

Ladička je přesnější nástroj pro práci s konkrétním tónem. Mísa je bohatší nástroj pro vytvoření zvukového prostředí.

A právě jejich kombinace může být při zvukových lázních velmi zajímavá.

Jak Solfeggio frekvence používat v praxi?

Použivejme je jako zvukové kotvy určitého záměru.

Pokud například pracujete s tématem změny, můžete zvolit 417 Hz. Ne proto, že by tato frekvence mechanicky vymazala staré vzorce z nervového systému, ale protože jí dáte symbolický význam změny a během meditace se k tomuto tématu znovu a znovu vracíte.

Zvuk pak pomáhá vytvářet strukturu rituálu.

Velmi dobře funguje jednoduchý postup: záměr → zvuk → ticho → pozorování.

Aktivujte ladičku nebo mísu. Nechte tón zcela doznít. Potom několik sekund nic nehrajte. Právě ticho po zvuku bývá někdy důležitější než samotný tón.

Při práci s ladičkou můžete zvuk nechat zaznít před tělem, po stranách nebo jej pomalu přesouvat prostorem.

U křišťálové mísy není nutné udržovat zvuk nepřetržitě. Jeden kvalitní úder a dlouhé doznívání často vytvoří mnohem příjemnější prostor než neustálé hlasité rozeznívání.

Jak Solfeggio frekvence zařadit do jógové lekce?

Velmi přirozeně mohou tyto frekvence fungovat jako přechodové body mezi jednotlivými částmi lekce.

Představme si například klidnější lekci zaměřenou na uzemnění a následné otevření.

Na začátku mohou účastníci několik minut sedět nebo ležet. Jemná 396 Hz zde symbolicky zastupuje uzemnění, bezpečí a opuštění napětí. Stačí několikrát rozeznít ladičku, závěsný zvon nebo mísu a mezi jednotlivými tóny ponechat dostatek ticha.

Při přechodu do aktivnější části lze použít 417 Hz jako zvukový symbol změny a pohybu.

V části zaměřené na hrudník, dech a mezilidské propojení lze zařadit 639 Hz, která je v moderním Solfeggio systému spojována se vztahy, empatií a srdeční oblastí.

A do závěrečné šavásany je velmi příjemné vybrat pouze jednu frekvenci – například 528 Hz pro téma harmonie a transformace nebo 852 Hz pro více meditativní charakter závěru.

Není potřeba během jedné hodiny odehrát všech devět tónů. Naopak dvě nebo tři dobře zvolené frekvence obvykle vytvoří srozumitelnější a harmonické prostředí.

Solfeggio cesta při sound healingu

Při samostatné zvukové lázni se nabízí ještě jiná možnost: využít frekvence jako vzestupnou symbolickou cestu.

Začít lze hlubšími 174 a 285 Hz jako obdobím příchodu, uzemnění a uvědomění těla.

Následovat mohou 396 a 417 Hz jako přechod mezi stabilitou a změnou.

528 Hz může představovat střed celé zvukové cesty. Namísto rychlého přechodu je možné u ní zůstat několik minut, kombinovat ladičku s dechem a následně přidat křišťálovou mísu.

639 Hz může otevřít klidnější, měkčí část zaměřenou na vztah k sobě i okolí.

741 a 852 Hz pak mohou doprovázet fázi většího vnitřního soustředění.

963 Hz je možné použít pouze několikrát před úplným závěrem a poté nechat několik minut naprostého ticha.

Celá cesta tak nevychází z představy, že musíme klientovi „dodat všech devět léčivých frekvencí“, ale vytvoříme cestičku, kudy může mysl bezpečně kráčet: od země a těla směrem k tichu a meditaci.

Ladičky a mísy lze velmi dobře kombinovat

Jednou z nejzajímavějších možností je spojit přesnost ladiček s bohatostí křišťálových mís.

Ladička může nejprve představit samotnou frekvenci téměř bez hudebního přesahu. 

Například zazní čistých 528 Hz.

Tón dohraje.

Následuje ticho.

Teprve potom se rozehraje křišťálová mísa se stejnou nebo harmonicky související frekvencí.

Pro posluchače tím vzniká zajímavý kontrast: nejprve dostane jednoduchý akustický bod, na který se může soustředit, a poté se stejný základní tón otevře do mnohem komplexnějšího zvukového prostoru.

Při skupinové lekci může být tento způsob praktičtější než neustálé střídání mnoha nástrojů.

Musíme přesně dodržovat jednotlivá přiřazení konkrétních frekvencí?

Nemusíme.

Solfeggio systém není tradiční hudební stupnice ve smyslu, že by bylo nutné dodržovat přesně stanovenou melodii. Není ani historickým čakrovým systémem.

Současná propojení frekvencí s čakrami, barvami, emocemi a záměry jsou moderní náhled a výklad.

Pokud tedy někomu 528 Hz připadá více srdeční než „solar plexus“ a jinému 639 Hz vytváří pocit hlubokého klidu namísto vztahového tématu, není to chyba.

Zvuková zkušenost je ovlivňována výškou tónu, barvou nástroje, hlasitostí, délkou dozvuku, okolním prostředím, očekáváním člověka i jeho momentálním psychickým stavem.

Právě proto může být lepší položit na začátku meditace otázku:

„Co při tomto tónu vnímáte?“

než člověku předem říct:

„Tento tón ve vás musí vyvolat právě toto.“

Je vhodnější jedna frekvence, nebo celý Solfeggio set?

Obě možnosti mají své místo.

Jedna frekvence umožňuje hlubší soustředění. Pokud například vedete desetiminutovou meditaci s 528 Hz, posluchač má dostatek času si na tón zvyknout, přestat jej aktivně analyzovat a pouze jej vnímat.

Celý set je vhodnější pro delší zvukovou cestu.

Z pohledu muzikoterapie určitě neplatí „více frekvencí = větší účinek“.

Někdy je naopak nejsilnější kombinací jeden tón, pomalý dech a dostatek ticha.

Jsou tedy Solfeggio frekvence skutečně léčivé?

Ať už zazní z přesně naladěné terapeutické ladičky, závěsného zvonu nebo se rozvine v dlouhém dozvuku křišťálové mísy, nejdůležitější není pouze samotné číslo uvedené v hertzech. Důležité je jak zvuk použijeme, s jakým záměrem jej necháme zaznít a kolik prostoru dovolíme tichu, které po něm přichází.